Spíš než kvůli novinkám jsem přeložila toto interview pro zajímavost. Jedná se o překlad rozhovoru pro V magazine, z čísla, které vyšlo před podzimem 2015, kdy jsme netrpělivě čekali na vydání alba Honeymoon. Článek psal a rozhovor prováděl James Franco. S hercem Jamesem Francem se Lana přátelí, a tak je v něm více otevřená a naráží na zajímavá témata. Fotografie pořídil známí Steven Klein. Skeny s originálním zněním rozhovoru a kompletní editorial s Lanou najdete v naší fotogalerii.
Doufám, že máte chviličku protože rozhovor je dlouhý. Přeji příjemné počtení!
Girl Most Likely
Tajemná hvězda si podmanila generaci posluchačů, vzácně dává rozhovory a nesnáší novináře. Teď se připravuje na odhalení jejího nejnovější alba, Lana Del Rey obrátila na novou stránku. Jak řekla jejímu příteli Jamesovi Francovi, tohle jsou líbánky jejího života.
Minulý rok, když jsem hrál v “Of Mice and Men” na Broadwayi, koukal jsem na klip Lany Del Rey pro “Ride,” zatím co jsem čekal až půjdu na pódium. Okamžitě jsem byl pod jejím kouzlem. Video obsahuje americkou krajinu a zvuk dotlačený k extrému osamělosti: ztracená duše zpívá z osamělých motelových pokojů v pustých pouštích o laskavosti cizinců, které potkala po cestě.
Později jsem se dozvěděl, že tato píseň je závěťí všeho, co je Lana: kontrast mezi nevinností a zkušenostmi, světlo a temnota, život a smrt. Téměř každý její song obsahuje láskou zhrzeného anděla, co se zapletl s ďáblem a výsledkem bylo okusení nejvyšší vášně, přestože ten vztah povede k jejímu zatracení.
Po zhlédnutí “Ride” jsem požádal svého přítele Keegana Allena o její číslo. Shodou okolností to zrovna bylo na její narozeniny, a tak jsem jí popřál vše nejlepší, zatímco byla na turné po Evropě. Když se vrátila do států, přišla na “Of Mice and Men”a hned jsme se spřátelili díky vzájemné lásce k hudbě a filmu.
Jedním z našich neustálých předmětů konverzací je persóna versus tvoje pravé já. Jako herec vnímám umění jako vystoupení a i život jako performaci. Lana jako zpěvačka/skladatelka vidí její práci jako vyjádření její reality. Snažím se argumentovat tím, že i když její písně jsou zpovědí, pomáhají tvořit Lanu – její “realita” je její tvorba. Tento pohled Lanu rozrušuje, protože sama sebe vnímá jako kreativní reportérku jejích zkušeností spíše než aktivního sochaře vlastní persony.
Požádala mě, jestli bych neudělal tento rozhovor pro V Magazine, protože obvyklí reportéři jí nevyhnutelně kladou jedny a ty samé otázky o její lásce, životě a touze po smrti. Čtou její texty moc doslova a obecně se snaží jí očernit z důvodů, které nedokáži pochopit. Ale podezřívám, že to má něco společného s tím, že je to úspěšná žena, přestože píše o temných stránkách života spíše než hymny pozitivity.
Lana přežila její ‘žij rychle – umři mladý’ fázi života. Ty tragické hrdinky jejích písniček možná žijí tragické životy a umírají pro lásku, ale Lana vydržela. Její songy možná obsahují zlomené figury žijící ve tmě, v krásné říši stínů, ale její kariéra je pravý opak: ženský triumf proti všem pobouřeným kritikům, kteří si jí záměrně nesprávně vyložili.
Lana je tajemno, které jsem i po roce neschopný rozmotat. Zdá se, že ona chce, aby její texty byly čteny jako zpověď, ačkoliv na druhou stranu tolik její práce je vědomá kreace. Jako vždycky jsem se snažil, dostat se na dno této hádanky jakou je Lana Del Rey.
James Franco: Viděl jsem titulek, který říkal, že my dva jsme tajně randili.
Lana Del Rey: Cheš něco vyjasnit v tisku?
JF: No, jen by mě zajímalo, proč si to lidé myslí.
LDR: Myslím si že je to přirozené, že si to myslí, protože máme společné zájmy a trávili jsme spolu čas. Jsme stejného druhu.
JF: Pamatuju si, jak jsme se spřátelili. Přišla jsi na mou hru a pocítil jsem že prostě jsme spolu vycházeli.
LDR: Určitě, já taky.
“Jsou tu věci, které chci sdělit, ale nechci je pak už dál komentovat v jiných médiích, než do kterých je sama vložím.”
JF: Řekni mi víc o tvých klipech. Když v nich vystupuješ, připadá mi, že jseš jakáci hraná postava.
LDR: Překvapilo mě, jak moc sis myslel, že je to postava a když se na to kouknu zpátky, chápu to. Je těžké posoudit jaké aspekty člověka jdou pak vidět na obrazovce. Váhám s tím prozradit o sobě víc, protože když jsi v určité pozici, snažíš se nechat si kus své histrorie pro sebe, ačkoliv se citíš donucen sdílet ji umělecky. Myslím, že to bylo pro mě trochu překážka, psát o autobiografických věcech a následovat to ve stejné povaze vizuálně. Jsou tu věci, které chci sdělit, ale nechci je pak už dál komentovat v jiných médiích, než do kterých je sama vložím.
JF: U písničkářů, je hodně jejich práci braná jako fakt.
LDR: Když píšeš nahrávku, textově kompletně sám, a pak zkonceptuješ tyhle videa, ledé nemájí žádnou jinou alternativu než je vzít za fakt. Myslím, že v ohledu na obsah těch videí a písní, to jez čeho vzniká ta kritika. Ale mám barevnou minulost a jsem o tom docela upřímná.
“Měla jsem hodně svobody udělat píseň na jeden pokus. I když to nebylo perfektní, můj hlas se lámal, je to pro mě výjimečné, …”
JF: Tak co třeba píseň “Florida Kilos”?
LDR: Je legrační, že jsi vybral zrovna tento song, protože to je jediná spolupráce [na Ultraviolence]. A to s Harmony Korine [režisér např.: Spring Breakers]. Chtěl abych napsala tenthle popěvek k jeho filmu, myslím že to bude v The Trap [film vyjde až tento rok – 2017]. Je to o kokainových kovbojích. Takže jenom z legrace mi plival šílený slova a já je dávala do melodie. Tento konkrétní song není autobiografický.
JF: Ale je tu to očekávání, že lidi tě v tom budu hledat.
LDR: V tom je ten risk!
JF: Možná jsi nevzala v úvahu tyhle věci, když jsi psala tvoje první album, měla si tuhle naivní svobodu.
LDR: Trochu. Na Ultraviolence jsem se moc nehlídala, protože, s tím jak bouřlivá ta moje dráha byla, cítila jsem potřebu být ještě víc upřímná. Musíš vyselektovat věci v rámci své práce, jestli chceš udělat konceptový album – což z mého pohledu všechny jsou. Například s Ultraviolence jsem cítila potřebu vrátit se ke svým kořenům a k tomu co se zdá divočejší. To je proč jsem poprosila Dana [Auerbacha z Black Keys] o pomoc – protože to je ten druh světa ve kterém on žije. Dělá si, co chce. Měla jsem hodně svobody udělat píseň na jeden pokus. I když to nebylo perfektní, můj hlas se lámal, je to pro mě výjimečné, protože tak to bylo zachyceno v ten moment. Koncept této desky bylo být syrová, jak jen jsem chtěla být.
“S Honeymoon jsem si přišla víc hravá. Nepotřebovala jsem se nořit do osobních problémů tak moc, …”
JF: I když jsi byla kritizovaná?
LDR: Ten luxus je že můžeš pokračovat ve vyprávění tvého příběhu. Odměna je v dokumentování tvého života, jestli je tohle pro tebe důležité. Nejsem žádný režisér, ale ráda píšu a jako spisovatel, neznáš žádný jiný příběh lépe, než ten svůj. V některých ohledech je dělání nahrávek jednoduché, ale to mluvení o nich je těžké. S Honeymoon jsem si přišla víc hravá. Nepotřebovala jsem se nořit do osobních problémů tak moc, ale libovala jsem si víc s jazzem na začátku a ke konci desky a pak prostředek víc chaotický s rychlejšími songy.
JF: Charles Barkley by řekl: “Podívejte se jsem atlet, hraju dobře basketball, ale nejsem žádný vzor.” Když tě lidi kritizují za to, že nesdílíš nic pozitivního, je to pro mě divné.
LDR: Ze všecho nejdřív, když píšeš písně sám, nemyslíš na to, jaký efekt to bude mít na ostatní lidi. Já opravdu nejsem ten typ člověka, co přehlíží jednání, které by vedlo k ubližování ostatních, ale zároveň nebudu limitovat obsah textů na to, co se mě netýká, jenom aby se to rýmovalo. Čím dál jsem od každé desky, tím mám víc prostoru přemýšlet, jestli je důležité být odpovědný. Stále nevím, jsem ovlivněná věcmi, co čtu – proto jsem textařka – ale nemyslím si, že mě to nutí dělat něco, co bych stejně jinak nedělala. Vždycky nadhodím Allena Ginsberga a jeho “Kvílení” a co bylo zajímavé, bylo že to se mnou souznělo, když mi bylo 14, ale nic to nedělalo s většinou mých spolužáků. Vlastně s žádným to nic nedělalo. Byl tu důvod proč beatnická poezie, byla pro mě důležitá. Ale v té době by lidi ponocovali na amfetaminu a chrlili novely – a já tohle kvůli tomu dělat nebudu! Chtělo se mi díky tomu hrát se slovy. Někteří poslouchájí hudbu a víc o tom nepřemýšlí, než že jí radi poslouchají v autě. Někteří si poslechnout píseň a říkaj věci jako: “Bože, to je otřesný, to nenecham svojí dceru poslouchat.” Ten luxus, co máme, jako mladá generace, je že můžeme řešit kam chceme odtud jít, to je proč jsem řekla věci jako: “Nesoustředím se na feminismus, soustředím se na budoucnost.” Což netvrdím, že už se nedá dělat víc v této oblasti. Byla jsem svědkem skrze historii evoluce tolika hnutí a nyní stojím na počátku nového technologického směru. Nepodceňuji jiné problémy. Jen mi to příjde už tak samozřejmé, že je snad už ani nemusím zmiňovat.
JF: Něco na zpěvacích / skladatelích je. Je tu na tebe určitý tlak.
LDR: Potřebujeme, aby nás brali vážně. Na počátku hnutí za občanská práva byly folkový zpěváci, díky tomu co tvrdili.
JF: Ve starých filmech gangsteři museli být potrestáni.
LDR: Být textařem je spíš jako být režisérem, než hercem. Režíruješ scénář. Nikdo ti neříká co máš dělat, sám si určiješ kam lyrický příběch bude směřovat. Když vidíš skrze čeho jsem všechno prošla, nemůžeš mít kontrolovat to co potom následuje. Příběh je na té nahrávce. Je na tobě, jestli člověk je ti po chuti nebo ne. Myslím, jako že nemůžeš být všech čálek čaje.
JF: Tvoje písně jsou evokující protože dokáží tak dobře zachytit lidské okolnosti. Artikuluješ věci dost jasným způsobem.
LDR: Děkuji. Myslím, že jsi uhodil hřebíček na hlavičku, protože jasnost je klíčová. Spoustu lidí má dobré nápady, ale všechno je to o komunikaci. S mými songy nemusíš jít moc daleko. Jsem právě tady. Je to právě tady. Skoro bychom mohli mluvit všem ostatním, protože všechno už jsem to řekla ve svých písních. Pokaždé, když se zeptáš na nějakou otázku, můžeš odkázat zpět na píseň. Tam tem příběh už je.
“Myslím, že moje hudba došla k bodu, kdy vizuály jsou stejně tak důležité.”
JF: Nové album [Honeymoon] je méně temné, ale stále temné.
LDR: Takový je život!
JF: A umění je místo pro takovéhle věci. Musí se o tom mluvit. Musí to být dáno do žalmů. Když se kouknu na něco, co jsem dělal – jako Spring Breakers. Postava, kterou hraji v tom filmu není zrovna vzorem. Je to vrah, drogoví dealer, je šílený, je to jakýsi klaun. Ale na jiné úrovni je to osvobozená postava, skoro jako guru. Když na ten film koukneš jako na umělecké dílo, které používá extrémní okolnosti k promlouvání o lidském stavu, pak jsem na něj velmi hrdý. Zachytili jsme něco unikátního a to platí také o tvých písních.
LDR: Musíš pamatovat na to, že historicky kino byla místo, kam se lidé šli bavit a uniknout. Je to nejvěrnější forma zábavy, kterou Amerika zná a miluje. A hudba, historicky, je místo, kam lidé chodili hledat pravdu, jestli se bavíme o kořenech zpěvků, folkových a jazzových zpěváků a původy rock ‘n’ rollu. Ale hudba je teď na úplně jiné místě, kde hvězdy všeho druhu jsou dány ja stejnou úroveň, aby se na ně koukalo stejným způsobem. Nemyslím to ponižujícím způsobem. Myslím, že moje hudba došla k bodu, kdy vizuály jsou stejně tak důležité.
JF: Řekla jsi mi, že jsi nikdy nechtěla vystupovat naživo, rozhodně ve velkých prostorách. Ale vypadá to, že Endless Summer Tour byla pozitivní zkušenost.
LDR: Bylo to úžasné. Hráli jsme show o kapacitách až 40,000 lidí. Na to, že to byla Amerika, mě šokovalo.
JF: Takže si na to zvykáš?
LDR: Jo (směje se).
JF: Řekni mi o tvém procesu nahrávání.
LDR: Řekla bych, že můj proces byl během těch 6 let stejný. Vzalo mi dva roky nahrávání Born To Die v Londýně, Švédsku a všude jinde po Evropě. Ten časový úsek vzešel z faktu, že sem hrála v rádiích, takže bylo na čase mít plnohodnodnou desku. Takže jsem vybrala ty moje nejoblíbenější songy. Paradise bylo okolo roku po tom. Po roce a pár měsících přišlo Ultraviolence a teď, rok a dalších pár měsících později, mám další desku venku. Pár měsíců jsem byla na turné. Nahrála jsem tu desku tak 8 měsíců před tím. A mixovala jsem a vylaďovala další 3 měsíce. Teď jsem v takové skvělé pozici, kdy můžu začít plánovat něco jiného.
JF: Už přemýšlíš o dalším?
LDR: Vždycky už přemýšlím o dalším.
“Miluju Courtney Love. Turné s ní byl splněný sen. Libí se mi vše co dělá. Opravdu mě inspiruje jejím přístupem k životu.”
JF: Zahrála jsi mi jednu píseň, která bych chtěl říci, byla ovlivněná duchovnem.
LDR: Je tu jeden song s názvem “God Know I Tried,” který má trochu duchovní atmosféru. Je tam pár songů, které jsou jednoduší na poslech jako “Honeymoon” nebo “Terrence Loves You.” Jsou to krásné melodie a jakousi noir atmosférou. Prostřední sekce je taková plážová a trochu víc sexy se středním tempem.
JF: Kdo tě dřív a stále ovlivňuje?
LDR: Nic pro mě doopravdy nezačalo dokud mi nebylo 17 let. Od té doby se mi vkus nezměnil. První by byl Bob Dylan, k němu jsem vždycky vzhlížela. Asi by se mu to nelíbilo, ale je to tak. Líbí se mi, jak nenásilně k němu přišla můza a líbí se mi když mluví o tom, jak to přestalo. Nepřestal psát, jen zkoušel jiné styly od folku po elektronickou hudbu. Miluju film Don’t Look Back od D. A. Pennebakera. Vidět všechny ty lidi, které se sebou měl na cestě jako Joan Baes a jeho kapelu, mě hodně ovlivnilo. Taky miluju Nirvanu. To je dobře zdokumentované. Však víc, “Nevermind.” Miluju Courtney. Turné s ní byl splněný sen. Libí se mi vše co dělá. Opravdu mě inspiruje jejím přístupem k životu. The Beach Boys, “Pet Sounds.” Miluju solo věci od Dennise Wilsona.
JF: Je legrační že se tolik ztotožňuješ se západním pobřežím, ale přitom jsi newyorské baby. To tě to ke Kalifornii tak táhlo?
LDR: Táhlo. Ani jsem nevěděla, kolik zobrazení ze západního pobřeží jsem do svých videích zařazovala, dokonce i když mi bylo 16. V té době to byl můj vysněný život. A pak jsem se tam dostala a všechno se to mohlo uskutečnit. A uskutečnilo (směje se). Je to krásna věc, když se tohle stane.
” … proč nesnáším dávat interview – protože mě to hodí do zkurveně špatný nálady.”
JF: Proč jsi svoje nové album pojmenovala “Honeymoon”?
LDR: “Honeymoon.” Podle mě to slovo shrnuje všechno co znamená ultimátní sen. Mám namysli, když je život jako líbánky, chápeš? Život, láska, svoboda, ráj, … je to navždy. Ať už jsi někým nebo sám. Prostě se to zdálo správný, stejným způsobem jako Ultraviolence se zdálo správný před tím, když jsem ještě byla víc v ráži (směje se). Líbí se mi ten koncept, že život je sen a ty ovlivňuješ celý ten prostor tak, že se z toho stane ráj. Je to všechno náhodně podle stavu mysli, a to je proč nesnáším dávat interview – protože mě to hodí do zkurveně špatný nálady. Opravdu se snažím udržet můj svět krásný, ale je to choulostivé. Jsme v bodě, kdy náš život může doopravdy být takový, jaký chceme. Je to něco o čem přemýšlíš, nebo myslíš jen na práci?
JF: Můj život je přesně takový jaký chci.
LDR: Vím, že tenhle rozhovor není o tobě, ale vždycky mě zajímalo, jestli je pro tvůj život nepostradatelný, aby byl rozšířením tvého umění?
JF: Snažím se dělat všechno proto, aby můj osobní život byl co nejstabilnější, abych mohl dělat co chci v kreativním životě. A tvořit něco s někým, je ta nejintimnější věc. Mám ještě jednu otázku. Jednou si tvrdila, že jsi víc slavná v Evropě. Pořád si to myslíš?
LDR: Perspektiva lidí se vždycky mění. Lidé si věci rozmýšlejí. Ale já vím, že když pojedu vystupovat do Paříže v Olympii, bude to krásný, nebudu tam špatně pochopena. A to ani celkově ve Francii nebo v Milánu. A i když mi dali v britském tisku zabrat, pořád je to můj první domov hudebně. Takže to tak asi vždycky bude. Ale už se tady [USA] cítím víc pohodlě.
JF: Jsi tady hudební interpretka číslo 1 ve streamování. Jsi tu nepochybně velmi populární (směje se).
LDR: Hádám, že je tu velký nesoulad mezi počtem lidí co hudbu zřejmě poslouchají a velmi hlasitým sektorem lidí, co mají co říct negativního. Mám namysli, že se to navzájem anuluje. Statistiky jsou tak éterické, je těžké jim porozumět. Takže z toho, co ti lidé říkají přímo do očí když mááte argument, nebo když čteš publikaci, co čtěš každý den, si nemyslím že můžeme dobře porozumět, jestli tě lidé mají rádi nebo ne. Ale to neznaméná, že neposlouchají.
JF: Není to jako by byla nějaká …
LDR: … šokující rocková hvězda?
JF: Přesně! A kdybys mohla dělat hudbu bez dělání rozhovrů, tak to tak uděláš. Nežádáš se o moc pozornosti, ale lidé na tebe útočí. Čím to je?
LDR: Myslím, že když bereš umělce vážně tak musíš poslouchat texty, které pak někdy není lehké strávit. Lidé mají špatné reakce na ty víc negativní scénáře, do kterých se dám v hudbě. Když to není tím, je tu zas něco jiného, a pak to něco jiného už se asi nedozvíme co je, že? Ale moje práce je můj život, a mám štěstí, že můžu cestovat kolem v přírodě s notesem a přetlumočit ji ve formě písně. Je to luxus a já to vím. Ačkoliv rozhovory můžou být nepříjemné, když je zrovna neposkytuji, mám všechne tenhle čas, kdy můžu dělat co chci. A trávit život děláním něčeho, co miluješ? To je ten nejvyšší cíl.